Abstrakt: Autorské čtení jako fenomén osobnostní výchovy -cílem článku je poukázat na širší pedagogické souvislosti psaní původně uměleckých autorských textů. Představí v širším pojetí dlouhodobý kvalitativní, participativní a partnerský výzkum experimentální dramatiky, jehož součástí je i autorské čtení. Dále ilustruje možnosti psaných seberefl exí jako kontrolní zpětné vazby pedagogického procesu z pohledu osobnostní výchovy. Nastiňuje možnosti kultivace seberefl ektování na základě zážitku

more »

... noménu autorského čtení v rámci osobnostní výchovy. Klíčová slova: pedagogika, osobnostní výchova, autorské čtení, dialog, seberefl exe Úvodem Experimentální tvorba na základě autorského čtení probíhá na Katedře autorské tvorby DAMU v Praze díky jejímu zakladateli Ivanu Vyskočilovi od roku 1994. V úvahách o výzkumném zhodnocení byla v rámci širšího výzkumu experimentální dramatiky 1 tato disciplína zařazena jako jedna z možností osobnostní výchovy na Katedře pedagogiky a psychologie Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Poslední dva roky je spolu s fi losofi í pro děti a experimentální dramatikou základem osobnostní výchovy oboru pedagogika volného času na Katedře pedagogiky Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. První kapitola tohoto článku je narativní, autobiografi cká. Jejím cílem je poukázat na širší pedagogické souvislosti psaní původně uměleckých autorských textů. Motivace ke studiu autorského čtení Na základní škole jsme měli za třídní učitelku skutečnou paní kantorku. Zdůrazňuji paní kantorku. Byli jsme žáci třídy výběrové a naší paní učitelkou Laškovou honění. Kladla na nás nároky a my věděli, že to s námi "Lajda" myslí dobře -jako češtinářka, jako angličtinářka, jako třídní, jako člověk. Do jejího úmrtí jsme se s ní pravidelně scházeli a jako její žáci se pravidelně scházíme dodnes. Nejčastěji na ni vzpomínám, když se řeč stočí na slohové práce. Psát slohové práce byla radost. Velmi nás podporovala k živé řeči, k tomu, abychom nebyli formální. Pamatuji na spoustu chvil, kdy jsme s nadšením poslouchali výtvory spolužáků. Jak nás doslova nutila do dramatických 1 Srov. Stanislav SUDA, Psychosomatické disciplíny v přípravě učitelů, in: Psychosomatické disciplíny v přípravě pedagogů, ed. Pavla VALACHOVÁ, Brno: Paido, 2008, s. 49. 10 2020 situací, přímých řečí a dialogů ve vyprávění. Jakou radost jí udělal jeden spolužák perfektním popisem rozebraného televizoru, zároveň vylíčením opraváře, včetně jím nedopitého piva vedle přístroje. Psát "slohovky" byla vlastně výzva. A také radost. Když jsem se dostal na gymnázium, domníval jsem se, že tenhle prostor díky gymnaziálním kantorům rozšířím daleko víc. První slohovou práci jsem celkem pochopitelně psal na téma vyprávění zážitků z prázdnin. I napsal jsem ji plnou přímých řečí, expresivní, dramatickou, o výletě kamarádů na kolech -úplně jsem jásal, jak se mi vydařila. A dostal jsem za tři mínus. Neuváženě jsem totiž použil slova jako -"přeletěl řídítka". V přímé řeči jsem nadával slovy -"ty osle!" A vůbec, na studenta prvního ročníku jsem byl nějak podezřele uvolněný a moc akční. Ve druhé práci jsme měli za úkol napsat příběh z černé kroniky. Psal jsem o bezstarostné jízdě mladíka, který se sám před sebou předvádí v novém autě. Na oleji dostane smyk a porazí děti. Ve čtrnácti letech jsem se vydal ze všehodoma se to líbilo, ve škole jsem to o přestávkách s úspěchem předčítal. Jen paní kantorka mě po prvních větách zastavila a nesměl jsem práci dočíst. Nemůžu přece přednášet začátek s takovou lehkostí, když je na konci smrt. Nezmohl jsem se na slovo. Ve čtvrťáku jsem již psal o své rodné Plzni, kde v sadech na lavičkách sedí mladí lidé, kteří lásku budou teprve poznávat. A na ně se s pochopením dívají důchodci, babička s dědečkem, kteří se v záři zapadajícího slunce drží, taktéž sedíce na lavičce, za ruku. Jedna podtržená, maturita na výborně. Shodou okolností byl manžel mé třídní ze základní školy češtinářem na stejném gymnáziu. Při setkání jsme se moc pobavili. Vyprávěl, jak tajně napsal slohovou práci za svého syna a od téže paní profesorky dostal čtyřku. Paní vlastně nebyla zlá, jen žila samotářsky, některé její názory byly jaksi úzkoprsé a žila zkrátka svůj zvláštní život. Vždycky, když si na to vzpomenu, mi to již přijde úsměvné, roztomilé. A v té úsměvnosti a roztomilosti si uvědomuji, že jsem pak od maturity deset let nic nenapsal. A kdybych na DAMU nepotkal profesora Vyskočila, už bych pravděpodobně v životě nic napsat ani nezkusil. Na paní učitelku se vůbec nezlobím, chápu ji. A dokonce se sám sobě snažím vsugerovat, že mně to určitě k něčemu bylo. Ale takhle jsem si to skutečně nepředstavoval, takhle jsem to nechtěl a nikomu nepřál. Nejzajímavější však bylo, že většině spolužáků na gymnáziu takové myšlenky vůbec neběžely hlavou. Byli zvyklí psát slohy na známky. Tušili, co "se má" napsat. A už byli základní školou vycvičeni k tomuto způsobu výuky. Věděli přesně, že sloh je vlastně docela nezábavná povinnost, která se musí jen vydržet. Nikdy spolužákům nečetli svoje práce, a pokud ano, pak formálně. Téma vždy zadané, rozsah stanoven a k tomu osnova: úvod, stať a závěr (což téměř všichni konstruují až po napsání). Známkuje učitel, vy ani většinou nevíte, co a jak píše soused ve třídě. A ani vás to moc zajímat nemá. Takto uchopené vyučování vlastního psaní nám sděluje, že psaní slohových prací je prověřování formálního ovládání jazyka. A mělo by být standardizované z důvodu objektivizace hodnocení. Upřímně, když se někdo nějak vymyká průměru, nastane s hodnocením problém. A navíc -jak by to vypadalo, kdyby si každý psal, co chce! Pravda, chodil jsem na gymnázium v první polovině osmdesátých let, v době totalitního školství. Ale skutečně se od té doby tolik změnilo? V rámci autorského psaní a čtení nejde o umění, ani o to, jestli umíme či neumíme dobře psát a číst. V tomto procesu jde o učení sdílet se skrze řeč. Jedná se spíše o takové zapisování toho, co nás baví, co nás zaujalo, zneklidnilo nebo jaké otázky si zrovna klademe. Při veřejném čtení pak jde o to, aby se autoři naučili naslouchat vlastním textům a následně jim mohli porozumět. K tomu je třeba být v kontaktu nejen se svým textem, ale také sám se sebou a s publikem 2 .