LCaØ 124, è. 5-6, kvìten-èerven

Miroslav Jursík, Josef Holec, Václav Brant, Karel Neckáø, Èeská Zemìdìlská Univerzita V Praze
2008 unpublished
Døíve bìžnì používaný název pampeliška lékaøská (Tara-xacum officinale WIGG.) by dnes již nemìl být uvádìn. Pøijme-me-li podrobnìjší dìlení rodu Taraxacum (1), zjistíme, že rost-liny, popsané jako T. officinalis, se v podmínkách støední Evropy nevyskytují (rostou pouze v severní èásti kontinentu). I když v následujícím textu budeme pro zjednodušení používat termí-ny „pampeliška“ èi „pampelišky“, vždy se jedná o sekci Rudera-lia (Taraxacum sect. Ruderalia KIRCHNER, R. ØLLGAARD et ŠTÌPÁNEK). V
more » ... et ŠTÌPÁNEK). V rámci této sekce je pak rozlišováno znaèné množství druhù, na našem území jich pravdìpodobnì roste kolem 250. Z pohledu biologie a možností regulace je však vcelku zbyteèné mezi nimi rozlišovat (vzhledem k nedostupnosti spo-lehlivých klíèù je to dokonce nemožné). Urèité zmìny mùžeme zaznamenat i v pøípadì èeského názvu celého rodu. Dlouho byl v èeštinì preferován název smetánka a jako pampeliška byl oznaèován rod Leontodon (dnes máchelka). Již od konce 80. let 20. století je však, coby správné, pøijímáno pojmeno-vání rodu Taraxacum jako pampeliška, s tím že oznaèení smetán-ka je dnes uvádìno jako možné (ale nepreferované) synonymum. Pampeliška je vytrvalý plevel náležející do èeledi hvìzdni-covitých (Asteraceae) – v pøípadì užšího pojetí èeledí pak mezi èekankovité (Cichoriaceae). V pùdì zakoøeòuje jednoduchým až vìtveným kùlovým koøenem dosahujícím tloušky až 3 cm, který zasahuje až do podornièních vrstev (nìkdy až do hloubky 50 cm). V prvním roce vyrùstá z nažek pouze bohatá listová rùžice s listy rùzných tvarù (obr. 1.). V obrysu jsou listy obvejèi-té až obvejèitì kopinaté, obvykle hluboce kracovitì laloènaté až vykrajovanì zubaté. V dalších letech vytváøí každá listová rùžice nìkolik pøímých až mírnì zakøivených, dutých, bezlis-tých stvolù, 4 až 60 cm vysokých, ukonèených jediným velkým kvìtním úborem (prùmìr úborù 2,5 až 5 cm). Stvoly jsou lysé až slabì vlnaté. V úboru (obr. 2.) jsou pouze zlatožluté až svìtle žluté kvìty s jazykovitými korunami (2). Pøi poranìní všech nadzemních i podzemních orgánù dochází k výronu bílého la-texového mléka, které obsahuje inulín. Pùvod, rozšíøení a požadavky na stanovištì Pampeliška je domácí v Evropì a v Asii. Zavleèena byla do Severní Ameriky a do Austrálie. Jako plevel se uplatòuje ve více než 60 zemích, pøedevším v mírném pásmu (až do nadmoøské výšky 3 660 m n.m.), zasahuje však i do arktických oblastí (3). U nás se hojnì vyskytuje ve všech výrobních oblastech. Roste pøedevším na loukách, pastvinách, mezích, úhorech, ale i na nezemìdìlské pùdì, odkud zapleveluje na znaèné vzdále-nosti pole, zahrady a ostatní kultury. Jedná se o druh velmi hojný na ladem ležících polích, stejnì tak i v porostech vícele-tých pícnin, které jsou proøídlé (pøedevším v pøípadì, že jsou na stanovišti déle než doporuèený poèet užitkových let). Prefe-ruje stanovištì dobøe zásobená živinami (pøedevším dusíkem) a vodou (zavlažované porosty). Vyhovuje jí èasté seèení, které pøispívá k rychlému rozvoji tohoto plevele v pícninách, ale také v okrasných a sportovních trávnících (obr. 3.). Obr. 1. Pøízemní rùžice listù pampelišky Obr. 2. Detail kvetoucího úboru JURSÍK, HOLEC, BRANT, NECKÁØ: Biologie a regulace dalších významných plevelù Èeské republiky
fatcat:oytki2ydwjgoxf56kra3pmqtya